Je to těžké přiznat nahlas, ale udělám to.
Soudila jsem.
Každou z Vás, které se dítě válelo vzteky po zemi uprostřed ulice.
Každou z Vás, která psala, že její dítě ještě v deset večer nespí.
Každou z Vás, která si stěžovala, že její dítě skoro nic nejí.
Každou z Vás, která si nevěděla rady.
Soudila jsem Vás a říkala si, že až budu máma, já takové problémy mít nebudu. Moje děti se nebudou vztekat, budou jíst vše co jim uvařím, budou dobře a pravidelně spát a všechno bude naprosto ideální. Protože to záleží na mě a každý problém, který se svými dětmi máme, je jen naší vinou a toho jací jsme rodiče.
Soudila jsem Vás a neznala jsem Vaši SITUACI, PODMÍNKY, ANI VAŠE DĚTI.
Dnes už vím, že každá lžička, která skončí úspěšně v puse Vašeho dítěte je vykoupena několika pokusy o uvaření jídla, kterého se sní sotva čtvrtina.
Dnes už vím, jaké to je mít dítě, které jí jeden druh přesnídávky rok a půl v kuse.
Dnes už vím, že záleží na tom, jestli je chleba nakrájený za kostičky nebo trojúhelníky a že to mnohdy ovlivní, zda bude snědený.
NENÍ TO VAŠE VINA.
Dnes už také vím, že spánek dítěte je vzácný a když usne samo a spí bez přerušení šest hodin, je to zázrak.
Dnes už také vím, jaké to je uspávat dceru a držet jí za ruku, aby se hned za hodinu znovu probudila a budila se celou noc, celé první čtyři roky života. Zkoušet bylinky, koupele, písničky, pohádky, hlazení, nošení, aby nakonec nepomohlo nic, jen ČAS.
Dnes už vím, že spánek dítěte není VINA RODIČE. Že každé dítě nespí celou noc, nespí ani přes den a nic s tím někdy neuděláme.
NENÍ TO VAŠE VINA.
Dnes už vím, že období vzdoru začne ze dne na den a trvá několik let, nejde s ním bojovat, jen se pokusit z něj nezbláznit.
Dnes už také vím, že vzdor není jen o vztekání a házení věcmi o zem. Je i o pláči, který přichází nekontrolovatelně kvůli naprostým nesmyslům, třeba při zapínání bot nebo během jídla. A že to nebudou jen slzy dítěte, ale mnohem častěji ty moje.
Dnes už vím, že prchající rodič se vztekajícím dítětem v náručí, který nemá žádný výraz ve tváři, jen myšlenku na to, už aby byl co nejrychleji pryč, dělá to nejlepší co v danou chvíli udělat může. A že jediný pocit, který v tu chvíli má, je stud. Za sebe, za své dítě, za to, že to vůbec dopustil.
Dnes už vím, že záchvat vzteku může skončit převracením skříně, křičením, a to vše bezdůvodně.
NENÍ TO VAŠE VINA.
Máma, která nereaguje na křičení svého dítěte a jen bez hnutí se dívá dopředu ho neignoruje, jen už prostě nemá sílu, aby mu odpověděla.
Než jsem porodila první dceru měla jsem jasné představy. O tom jak bude spát, co bude jíst a jak se bude chovat.
Každá z mých dcer mě vyvedla z omylů a naučila mě spoustu věcí.
Naučily mě věřit, že každý špatný den jednou skončí a druhý bude snad lepší. Byly dny, kdy bych se bez této naděje asi zbláznila.
Naučily mě netrvat si vždy na svém, i když bych měla, ale nutit dítě jít spát přesně v osm, když je unavené o půl hodiny dříve, ničemu neprospěje. Naše poslední dcera mě také naučila, že děti opravdu hlady neumřou a že snaha dostat do ní oběd není vždy korunována úspěchem.
Naučila jsem se být vděčná, když u nás proběhne týden, kdy jsou všechny zdravé, relativně spokojené a dobře spí.
A také mě naučily, že i ten nejhorší den nebo týden neznamená, že jsem špatná máma.
Je to jen další špatný moment, který musím zvládnout a takových bude ještě hodně.
Naučila jsem se tak, že zvládnu víc, než jsem si kdy myslela a i vyčerpaná a na dně svých sil, dokážu ujít ještě další kilometr.
Soudila jsem každou z Vás a myslela si, že až já budu máma, budu lepší. Protože mě se nic z toho nemůže stát.
Po 12ti letech co jí vážně jsem, zjišťuji, že myslet si, neznamená vůbec nic. Myslet si můžete co chcete, ale každý den nám život ukáže svojí moc a jak nepředvídatelný doopravdy je.
Bojujete se svými démony, se svými představami, které se nenaplní a mnohdy bojujete se svými dětmi i samy se sebou.
Nemusíme tedy ještě bojovat proti sobě navzájem. Místo toho bychom se měly podpořit a pochopit.
I beze slova.
Stačí, když si odpustíme poznámky a vyčítavé pohledy do zad.
A přestaneme se soudit.
S Láskou,
Monika ?
