Před deseti lety jsi vstoupila do našeho života. Viděla jsem Tě poprvé se nadechnout, slyšela jsem, když jsi poprvé zakřičela.
Držela jsem Tě v náručí, když jsi měla zlé sny a snažila se Tě zachytit pokaždé, když jsi padala.
Upletla jsem ti první copánek, zavázala první tkaničky a viděla tvůj první namalovaný obrázek.
Každý den jsi o kousek větší, starší a chytřejší. A tolik nedočkavá. Co je deset let v očích dítěte? Každý rok se zdá být jako dalších deset. Kdy už mi bude pět, patnáct?
Jako dospělí bychom si přáli čas naopak zastavit, aby neuháněl s větrem o závod. Někdy tak moc, že mu prostě nestačíme. A čím rychleji čas běží, blíží se i okamžik, kdy si musíme přiznat, že mu nikdy stačit nebudeme. Ale pro tebe, holčičko moje, je to jen okamžik. Jsi nedočkavá, tolik bys toho chtěla vidět a zažít a každý den Ti přijde tak dlouhý.
Jen deset malých svíček na dortu. Pro mě jako pro mámu je to chvíle štěstí i bolesti. Deset let jsi se mnou. Deset let Tě vidím vyrůstat od prvních, nemotorných krůčků až po velké skoky jako dnes.
Před deseti lety se mi dostalo požehnání a já Tě přivedla na svět zdravou. A mým posláním je, abys byla šťastná a spokojená a věděla jsi, jak moc jsi milovaná. Jak moc jsme na Tebe pyšní každý den. Možná ti to málo říkám, určitě ano. Jako máma nejsem perfektní a někdy se nezachovám správně.
Ale i přes moje chyby, tu vždycky pro Tebe budu. Dnes. Zítra. Za rok. I za dalších deset let.
Tak všechno nejlepší holčičko naše!
