Každý večer slyším malé nožky běžet chodbou a o chvíli později, malé prstíky klepat na dveře. To, když přicupitáš do mé postele, schoulíš se mi do náruče.
Nechávám si otevřeno, schválně. Vím, že přijdeš, a i když jsem občas unavená, na tuhle chvíli se těším. Ze srdce, opravdu.
Musím se Ti ale s něčím svěřit.
Myslela jsem si, že to bude jiné, snazší.
Přeci jen, jsi má pátá dcera.
Ale není to snazší, je to často mnohem těžší, než u tvých sester.
Ne proto, že je Vás pět, ale proto, že jsi pátá.
Poslední.
Každý den s Tebou je jiný, plný překvapení.
Těch milých, to, když každé ráno čekáš, až ti před školou zamávám z auta a pak se teprve rozběhneš za kamarády. Nebo, když mi namaluješ obrázek a použiješ naše tajné zkratky.
Neříkám Ti to, ale všechny obrázky si schovávám, vím, že se k nim jednou budu chtít vrátit.
To, když už neuslyším tvoje malé nožky běžet chodbou a klepat prstíky na dveře.
To, když už se mi do náruče celá neschováš.
Ale ta chvíle je ještě daleko, hodně daleko.
Nebo si to alespoň přeji.
Aby byla na hony vzdálená, možná stovky světelných let?
A zatím se na Tebe budu každý den dívat. Na to, jak jsi krásná. Na to, jak se směješ, když spolu běháme na zahradě.
Na to, jakou radost máš z tak obyčejných věcí, jako je podzim.
Ten letošní, barevný, plný listí a smíchu,
Takový si ho doufám budeš pamatovat, holčičko moje.
I já budu. Stejně jako všechny ty večery, kdy jsi se ke mě choulila v posteli a četla jsi mi z naší oblíbené knížky.
Budu si je pamatovat, dokud mi zub času paměť trošku nepokřiví a až se tak stane, v rukou s tvými obrázky, si zase vzpomenu.
